Vitráž z katedrálového skla vznikla pro tehdejší Krajskou politickou školu (dnes Šafránkův pavilon Lékařské fakulty Univerzity Karlovy). Jejím autorem je sklářský výtvarník František Koudelka.

Vitráž z katedrálového skla vznikla pro tehdejší Krajskou politickou školu (dnes Šafránkův pavilon Lékařské fakulty Univerzity Karlovy). Jejím autorem je sklářský výtvarník František Koudelka, kterého si pro spolupráci na umělecké výzdobě vybrala architektka Jaroslava Gloserová. Rozvoj malovaného skla a monumentálních děl se nejvíce uplatnil na světové výstavě EXPO v Bruselu 1958, kde české sklo dosáhlo mnoha úspěchů. Nejznámější je prostorová instalace Sklo – hmota, tvar, výraz od René Roubíčka nebo ještě působivější (abstraktní) skleněná vitráž Slunce, voda, vzduch od Jana Kotíka. V šedesátých letech se se sklem experimentuje, překračují se hranice jeho užitkové formy, sklo se mnohem více uplatňuje v autorských projevech. Karel Prager v šedesátých letech napsal: „Vize moderní architektury byla vždy spjata se sklem jako základním výtvarným i stavebním elementem. Čirost a ryzost, třpytná elegance, subtilnost i měkkost zrcadlení, studená vznešenost i barevná hýřivost, kvalitativní vjem pocitu trvanlivosti a stálosti, věcnosti a reality, průzračnost a krystalická čistota i jemnost, hrdost a velkorysost jsou emotivní znaky, o něž se opírá fantazie slohu budoucích desetiletí.“[1] Tyto tendence přetrvaly po celé období normalizace.

[1] PRAGER, Karel. Sklo ve stavebnictví. Architektura ČSSR XXII, 1963, s. 385.