Sochař a keramik Zdeněk Jílek se narodil 26. března 1936 v Praze. Zemřel 2. března 2004 v Oboře u Kaznějova (Plzeň-sever). V letech 1951-1954 studoval na Střední průmyslové škole keramické v Bechyni, následně studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze se specializací na užité sochařství a stavební keramiku pod vedením Josefa Kaplického, Jana Kavana a Jana Simoty, VŠUP absolvoval v roce 1960.

V šedesátých letech pracoval v keramickém závodě Chodovia (pobočka hlavního závodu v Klenčí), kde ve stejných letech pracovali také další umělečtí keramici (František Pavlas, Jan Rybák, Jiří Dítě). V závodě (především o víkendech)  měli možnost realizovat své umělecké návrhy jen za cenu výpalu. V letech 1967-1984 vyučoval Jílek modelování na Lidové škole umění v Plzni. Po celý svůj tvůrčí život se věnoval jak komorní tvorbě, tak řadě výtvarných realizací pro architekturu a veřejný prostor.

Často na realizacích spolupracoval s Klementem Štíchou. Byl členem Českého fondu výtvarných umění a po revoluci členem Unie výtvarných umělců plzeňské oblasti. Za svůj život vytvořil na 40 realizací (sochy, reliéfy, pomníky) na řadě míst Západočeského kraje. V Plzni (Rodina, 1986; Kluk s píšťalkou, 1980; Pozdrav životu, 1985; Západní Čechy, 1982), ale také v Klatovech (Šumava, 1973), Tachově (Muž s knihou, 1974, Matka s Děckem, 1975, Jaro, 1978), Štěnovicích (Cesta do života, 1984),v Přešticích (Děvče s košíčkem, 1979),v Kašperských Horách (Památník K. Klostermanna, 1976), v Sokolově (keramické reliéfy pro Hornický dům, 70. léta) a na řadě dalších míst (také v Praze: Rozhovor, 1984 před ZŠ Písnická). Spolupracoval s Aloisem Soprem na bronzové soše J. K. Tyla před Velkým divadlem v Kopeckého sadech. V šedesátých letech tvořil předevčím abstraktní plastiky (hlavně v Plzni-Doubravce), v letech sedmdesátých to byly předevčím nástěnné reliéfy v interiérech (Ředitelství Škoda, Hotel Ural, Ředitelství ZPČ Plynáren), v osmdesátých letech to byly realistické plastiky (především na Lochotíně nebo již zmiňované Přeštice a Štěnovice. V devadesátých letech se vrátil k abstrakci a vytvořil v Plzni poslední dílo - Kašnička pro Plzeň (sídliště Vinice, 1991)

Nejčastěji sochař pracoval s kamenem (pískovec, trachyt – pro monumentální realizace), v jeho díle nalezneme komorní plastiky z bronzu, dále pracoval s mědí (reliéfy) nebo s pálenou hlínou. K největším realizacím Zdeňka Jílka v Plzni (spolupracoval na něm s Klementem Štíchou) patří keramický reliéf s názvem Západní Čechy, který nalezneme v odjezdové hale autobusového nádraží. V Plzni se pak dále setkáváme s jeho volnou sochařskou tvorbou na sídlištích, u nemocnic nebo škol. Poslední prací Zdeňka Jílka (a také poslední práce Plzeňského díla před jeho zánikem) byla obnova sochy T.G.Masaryka pro město Přeštice (1995). Autor se musel vypořádat že neexistovala pořádná předloha původní sochy (autorem původní sochy byl Vojta Šíp) a tak ji vytvořil dle malé fotografie vystřižené z novin.

Zdeněk Jílek byl ženatý, s manželkou měl syna Ing. Tomáše Jílka, který je politikem a zastupitelem Hlavního města Prahy.