Katalog drobného umění na území Plzně
Mapujeme drobné umění jako jsou sochy, plastiky, mozaiky či drobné sakrální památky.
Sochař Alois Sopr se narodil 18. února 1913 v Manětíně. Jako národní umělec patřil v době normalizace k nejstarším a nejuznávanějším západočeským výtvarníkům.
Je jediný z autorů plzeňských normalizačních veřejných realizací patřící ke generaci narozené ještě před první světovou válkou. Byl sice rodákem ze západočeského Manětína, ale velká část jeho umělecké kariéry se odehrávala mimo Západočeský kraj. Modelovat a odlévat ze sádry se naučil u Otokara Waltra ve 20. letech. Walter ho také přivedl ke studiu sochařiny v Praze u Jaroslava Horejce a později i u Bohumila Kavky na AVU. Právě Kavka ho naučil klasické realistické tvorbě. Ve válečných letech se dále seznámil s uměleckou a zejména sochařskou elitou budoucí sorely – Karlem Lidickým, Karlem Pokorným, atd. Po roce 1949 také on sám ve své tvorbě dodržoval kritéria socialistického realismu. Mimo jiné se účastnil pomníkové soutěže na realizaci pomníku plzeňského Stalina. Po uvolnění v polovině 50. let se pouští už do částečně rozdělané zkratkovité moderní tvorby. Na podzim 1957 byla založena známá tvůrčí skupina Skupina 58 a Sopr byl jedním z prominentních zakládajících členů. Sám považoval za své vzory moderní tvorby Otto Gutfreunda a Josefa Čapka. I když jsou v jeho tvorbě patrné vlivy jeho velkých současníků Moora, Légera, Tinguelyho aj., Sopr se k nim nikdy nehlásil. V moderním tvarosloví z počátku sochal téměř výhradně ideologicky nezávadné figurální scénky z pracovního a běžného života. Se svým komunistickým přesvědčením se nikdy netajil. V průběhu 60. let se však ve svých keramických pracích věnuje abstrahujícím přírodním artefaktům, geometrizujícím nebo konstruujícím jejich tvar a vnitřní prostor.
Počátek Soprova plzeňského angažmá nezačal náhle. S místními umělci se osobně znal a v Plzni i několikrát ve spolupráci s místní svazovou pobočkou v 60. letech vystavoval. V roce 1965 si koupil chalupu v Novém Městečku u Nečtin, kde si zřídil dílnu. Vytvořil zde několik realizací – Památník obětem pochodu smrti z roku 1966 a další realizace v Měnětíně a v Nečtinách. V roce 1976 se trvale přestěhoval z Prahy do Plzně, kde později získal ateliér v centru nedávno dokončeného sídliště na Borech. Už v první polovině 70. let získal důležité kulturně-politické funkce v několika institucích. Později měl na starost umělecké komise. Zvláště v případě veřejných realizací býval jejich předsedou. S monumentální tvorbou měl zkušenosti z několika realizací z 50. let vztyčených na různých místech republiky. Od 70. let se začal na tuto oblast umění plně soustředit.
Desítky realizací vytvořil především v Západočeském kraji, ale zván byl i do jiných krajů republiky. V první fázi tvorby plzeňských veřejných realizací se soustředil na realistickou ideologií prodchnutou pomníkovou tvorbu. V roce 1971 tak byl odhalen jeho Pomník padesátého výročí založení KSČ před plzeňským hlavním nádražím pojmenovaném tehdy nádraží Klementa Gottwalda. Velký návrat k čistému klasickému realismu v Soprově díle představuje Pomník Bedřicha Smetany, který vznikal v letech 1974-1978 a následně byl vztyčen ve Smetanových sadech. K jeho tradiční pomníkové tvorbě v Plzni patří také bronzový Pomník J. K. Tyla z roku 1985. Jeho za normalizace asi nejčastěji prezentovaná exteriérová práce pohybující se svým obsahem na hranici výtvarné komunikace a ideologické propagandy je kamenné figurální sousoší Život v míru odhalené někdy mezi roky 1980 a 1981 pro centrální prostor sídliště Lochotín. Svým ideologickým potenciálem byl také nechvalně proslulý Soprův reliéf Vítězný únor na domě kultury ROH Plzeň. Další Soprovy kovové reliéfy dodnes dekorují vchod dnešního Komorního divadla (dříve krajské pobočky KSČ). V druhé fázi tvorby plzeňských veřejných realizací Sopr pokračuje ve svém vývoji přechodu od moderny k abstrakci. Abstrahující díla původně tvořil pro soukromé a výstavní účely téměř kontinuálně. Ve veřejném prostoru jsou však jeho abstraktní (v dobové terminologii stále „dekorativní“) objekty odhalovány až na přelomu 70. a 80. let. Vedle celé řady interiérových plastik a reliéfů do této skupiny patří dva exteriérové stereometrické objekty na Lochotíně. Kovový Amfion byl realizován roku 1977 před budovou Krajské správy komunikací a dekorativní plastika z dusaného betonu roku 1982 před Domem dopravy.
Celkový počet děl: 16