František Noha byl dělník-soustružník Škodových závodů, voják - desátník Rakousko-Uherské armády a především vůdčí osobnost Rumburské vzpoury

Narodil se v Dobřanech, za 1. světové války narukoval do vojenské služby a brzy upadl do ruského zajetí. Po návratu do Čech v dubnu 1918 byl, jako mnoho jiných navrátilců, přidělen do Náhradního praporu 7. střeleckého pluku, který měl posádku v Rumburku.

Již zde se jako u jiných útvarů projevoval při všeobecné vojenské a ekonomické situaci těžko snesitelný hlad umocněný ještě nepořádným vyplácením žoldu. Nespokojenost u vojáků byla velká a projevilo se to i v neochotě k plněním někdy nesmyslných rozkazů. 

Byl to právě desátník František Noha, který líčil otevřeně a s nadšením jakousi vzpouru maďarských navrátilců, jak v Rusku prožívali revoluci a jak odvážně šli za změnou společenským poměrů. Strhnul na sebe pozornost velkého množství nespokojenců ve svém okolí, kdy jeho hlavní tezí bylo: "Fronty se zhroutí a bude konec války, dojde-li k vnitřní revoluci a padne-li rozhlodané zázemí. Všichni 21.máje pojedeme na dovolenou" 

A opravdu, 21.5. vypověděli vojáci sedmé čety výše uvedeného pluku poslušnost. Byl k tomu i další důvod - dostali nový rozkaz kdy denní dávka chleba se snižuje na polovinu. Vojáci se dožadovali chleba a žoldu, ale byli německým hejtmanem tvrdě odmítnuti. Došlo ke vzpouře kde hlavním strůjcem byl právě Noha a k němu se přidal Václav Kovář z Prahy-Košíř. Zmocnili se střeliva, ozbrojili se puškami a v zápětí se k nim přidal Stanko Vodička z Lobez. V plánu byl pochod z Rumburka přes Českou Lípu, Mladou Boleslav až do Prahy a ve spojení s obyvatelstvem a dalšími vojenskými jednotkami skončit válku.

Bohužel plán úplně dle představ nevyšel. Sice vyšlo do boje kolem tisícovky rebelujících vojáků, zmocnilo se Rumburku a došlo i k menším úspěšným střetnutím, ale u České Lípy nakonec povstalci proti přesile podlehli po zoufalém boji. 

V Rumburku a České Lípě poté vznikly speciální vojenské soudy. František Xaver Noha, Stanko Vodička a Václav Kovář byli 28.5 odsouzeni k trestu smrti a hned druhý den nad ránem rozsudek vykonám zastřelením. Poté bylo popraveno dalších sedm hrdinů, ostatní byli dlouho vyslýchání a uvězněni k mnohaletým trestům v Malé pevnosti v Terezíně.

Hned 28.10.1918 na den vyhlášení samostatné Československé republiky bylo téměř tři sta českých vzbouřenů vysvobozeno a v dubnu 1919 byly v Rumburku slavnostně vyzviženy ostatky Nohovy, Vodičkovy i Kovářovy a s vojenskými poctami pohřbeni na hřbitovech ve svých domovech. 

Rumburská vzpoura byla jedním z mnoha vzpour v roce 1918 na území Rakouska-Uherska. I když byla vzpoura potlačena i přesto přispěla k rozkladu zemí Habsburské monarchie.

Pamětní deska byla odhalena na domě kde žil (Koperníkova ulice č. 47). Deska s reliéfem vlajky a hvězdy obsahovala text:

Zde žil národní hrdina

František Noha

Iniciátor a hlavní vůdce Rumburské vzpoury

Popraven v Rumburku 29.5.1918

ve věku 24 let

Deska byla někdy v 90. letech ukradena a dnes je neznámo kde. Dodnes se nepodařilo vypátrat ani její fotografii. Františka Nohu přípomíná také ulice na Slovanech (pojmenována v roce 1935), náhrobek na Ústředním hřbitově od Vojtěcha Šípa z roku 1920 a Pomník hrdinům Rumburské vzpoury před Benešovou školou na Doudlevecké třídě od Josefa Šípa z roku 1933